OSLAVA

28. května 2010 v 11:18 | kukačka
Dnes slavíme třiadvacáté narozeniny našeho milovaného synka...
Škoda, že se toho nedožil...
 

DALŠÍ NA PÉRU...

14. prosince 2009 v 10:53 | kukačka
Tak můj muž má novou přítelkyni "na péru", pořídil si ji v lázních (což se dalo předpokládat)...
Nevím, proč nechápe, jak strašně mě uráží jeho cukrování s těmito ženami.. Ať už je to slabomyslné (nebo možná jen pubertální?) sms-kové žvatlání o tom, zda tam či onde zrovna prší nebo sněží (zvláštní je, že jinak je můj muž lakomý na každou sms-ku) nebo e-mailové oslovování invenčními zdrobnělinami (např.: "hrníčku" ?!?)...
Tvrdí, že nejde o žádné erotické vztahy. Jsou podle něj buď ryze sourozeneckého nebo přátelského charakteru (t.j.: zájem o to, kam se bude ona dotyčná osoba dále vyvíjet...?!).
Nevím, proč to dělá... podle mého soudu, to nejsou vztahy přátelské - soudě podle hysterických reakcí těch žen, se kterými jsem měla tu "čest" komunikovat. Vytvořily si na mém muži - zachránci, který je zřejmě jako jediná bytost na světě chápe - závislost a drží se ho zuby nehty...

Inu, není nad virtuální vztahy... (Můj muž by tuto větu jistě komentoval tím, že anglické "virtual" znamená "skutečný", ale kam bychom se tím zase dostali...)

SBOHEM, SPÁNKU... II

9. prosince 2009 v 11:48 | kukačka
Dnes to nebylo o nic lepší... krátce po půlnoci mě vzbudilo zapípání Jirkova mobilu. Právě se rozhodl napsat sms-ku jednomu našemu společnému známému, který ho předchozí odpoledne nevybíravým způsobem poslal do...
Nezbylo mi nic jiného než pochopit, že to opravdu nemohlo počkat.
Tím však dnešní spánkově deficitní martyrium teprve začalo... Po chvíli se totiž Jirka zvedl a přesunul k počítači do předsíně. Hučení nastartovaného stroje ke mně kupodivu nedoléhalo, ale přes tenkou stěnu jsem slyšela každé klapnutí na klávesníci (až do pěti do rána!!!). A že Jirka umí mydlit do písmenek - to není žádné jemné hlazeníčko...
Kdysi (ještě před přestěhováním) jsme měli stanovená "počítačová pravidla" (Jirka je sám vymyslel), která striktně zakazovala používání počítače po jedenácté hodině večerní a celou neděli, kdy byl takzvaný "nedělní klid"... Když jsem se svého muže ptala, proč je už nedodržuje, poradil mi, ať si raději pořeším svou nespavost a jeho do toho netahám. On že mi prý taky nevyčítal, když děti (naše společné) v noci "řvaly" (to je citace).
...
A že jeho psaní nepočká. Když jsem se mu pokoušela navrhnout méně invazivní metodu zaznamenávání textu (třeba tužkou na papír), řekl, že se mu nechce to pak přepisovat. A prý ne z lenosti ale z neochoty...
Zřejmě z neochoty tolerovat ještě někoho jiného, než je on sám.
Jsem zvědavá, jak se vyloupne dnešní noc. Dvě noci ponocování za sebou jsem kdysi zvládala s přehledem. Dnes už mi to tolik nejde. Ale tři?

To je zkrátka daň za prázdniny (mně vánoční začínají už 19.12.:D) - ve školství není šance "dát si voraz" nebo si chvilku schrupnout s čelem na stole...
 


SBOHEM, SPÁNKU...

9. prosince 2009 v 9:50 | kukačka
Křus.. křus.. křus.. rozléhalo včera ve tři ráno naším čerstvě obývaným dvoupokojákem v bytovce na Ostrovní ulici.. znělo to jako by početná vojenská rota sešlapávala PET láhve po třídenním nealkoholickém večírku... Šla jsem se podívat po zdroji toho zvuku.
Původcem byl můj muž, který se právě v tuto nekřesťanskou hodinu (ví vůbec někdo, proč se tenhle výraz používá?) rozhodl zprovoznit náš dosud zabalený počítač. A ten zvuk byl zvuk trhající se igelitové fólie...
Probralo mě to dokonale. Usnula jsem až k ránu a nebýt hrozného snu (moje švagrová pokousala našeho mladšího synka!!!), byl by to můj první pozdní příchod, neb budík jsem suše ignorovala...

PRVNÍ KYTKY...

8. prosince 2009 v 9:11 | kukačka
Včera jsem dostala od svého muže první květinu v "novém" bytě.. Prý jako výraz díků za to, jak (ještě ne až tak moc hystericky) jsem zvládla kruté období jeho lázní a dokázala byt jakžtakž uvést do obyvatelné (a dle mého skormného soudu dokonce útulné) podoby...
Měla jsem radost, i když květinou byla "hřbitovní" chryzantéma - nicméně bílá a svázaná spíš svatebně (s bílou mašlí)...
Pohoda mě přešla, když mému muži co chvíli pípal mobil... zná spoustu Jitek (včetně své vlastní nevlastní sestry) a jedna z nich patří k jeho "přítelkyním na péru", kterým věnuje tolik času a s nimiž si tak dobře rozumí (to taky nechápu - nikdy je neviděl a nemůže vědět, co z toho, co mu o sobě napsaly, jsou vyložené lži nebo v lepším případě jemné stylizace)...
Zvláštní je, že mně k svátku, který jsem měla před necelými čtrnácti dny, nepopřál... Zapomněl... Jitkám se zapomenout nedá, že - jsou vždycky na Mikuláše...
Už léta mám pocit, že všem, kteří nejsou z nejbližšího kruhu jeho vlastní rodiny (synek Mikuláš měl taky svátek, a přestože si na něj vzpomněl - při řinčení řetězů se nedá nevzpomenout - přání mu neposlal), věnuje daleko víc pozornosti než vlastní rodině.. Zhusta se to projevuje i tím, že "jim" dává dárky a "nám" ne... Samozřejmě, že o dárky jako takové vůbec nejde (aspoň mně ne), ale o tu citovou investici. Nestojíme mu za to? Nebo právě proto, že jsme jeho nejbližší, je pro něj těžké pro nás něco "vymyslet"?
Spíš si myslím, že se ani nesnaží... Má nás "jisté", proč by s námi měl hrát hru na obdarovávání?
Opravdu nevím, přestože se na to léta snažím přijít a celá ta léta se to stává zdrojem různých třenic...
Jakkoli je to nepříjemné, pořád je to slabý čajíček proti tomu, když dárek, který jsem mu s láskou vybírala, dá někomu jinému (jiné ženě) nebo ho za něco vymění...
Není to spíš dětinské?

CESTOU NA REIKI 2...

30. listopadu 2009 v 13:05 | kukačka
... pár metrů před námi se rozhodl spáchat harakiri holub. Čelně narazil do drátěného plotu a otřesen se zřítil k zemi. Teprve když jsem ho vzala do rukou, všimla jsem si, že má hlubokou ránu na zádech mezi křídly a že nálet do plotu byl zřejmě už jen důsledkem jeho předchozí kolize s kolemjedoucím autobusem.
Chvilku se v mých dlaních zmítal, ale když pochopil, že to s ním myslím dobře, zklidnil se. Zřejmě ucítil, že má prostřednictvím Reiki šanci na záchranu. Přestal zrychleně dýchat a ležel klidně v mých rukou. Byl to hodně zvláštní pocit - směs intenzivní potřeby pomoct mu, bezmezné (a nevím odkud pramenící) lásky k té živoucí bytosti a zoufalé bezmocnosti... Tolik jsem v tu chvíli chtěla umět čarovat a zacelit mu jedním tahem ošklivou rudě tepající ránu mezi křídly a nechat ho letět...
(Zvláštní je, že jsem zrovna šla z oběda, kdy jsem si bez mrknutí oka dala vepřový steak...)
Cítila jsem, jak mi energie Reiki rozpaluje dlaně a proudí do malého zraněného tělíčka. Trvalo to jen pár minut, pak teplo ustalo a já pochopila, že víc už udělat nemůžu. Houloubka jsme uložili ke stromu, dali mu misku s vodou (skleněný svícínek na čajovou svíčku, který jsem měla připravený na večerní intimní chvilku..) a přikryli mu tělíčko staniolem z čokolády. Vypadal trochu nešťastně, zase se mu zrychlil dech - patrně se u mě cítil o něco líp.
Když jsme pak šli stejnou cestou večer, už tam nebyl. Jen o kus dál ležel kus staniolu...
Kdo ví, jak dopadl.

Udělala jsem všechno špatně? Asi určitě (to je přece dokonalá hláška). Ale co jsem měla udělat? Jak by vypadalo ideální řešení?
Zůstat s ním až do jeho konce? Ale co když skutečně měl šanci na přežití? Měla jsem ho odnést na veterinu (byla sobota po poledni a k tomu mimo Prahu)? Vysmáli by se mi? A ještě bych kvůli tomu prošvihla kurs, na který čekám půl roku? Co je pro mě důležitější? Kam až jsem ochotná ve svém altruismu zajít?
Evidentně jen tak daleko, kde ještě nenaráží na potenciální konflikt..
Vychází mi z toho, že jsem pěkný sobec, n´est-ce pas?

HALÓ!!!???

27. listopadu 2009 v 12:05 | kukačka
Teď už je to můj blog, zlatíčka... už máte se svým nostalgickým čtením dva roky starých příspěvků utrum! :D

NAŽIVU

26. listopadu 2009 v 16:02 | kukačka
Včera jsem chtěla skočit z okna..
a píšu o tom sem právě proto, že to bylo kvůli mému muži.. zjednodušeně řečeno...
Měla jsem včera svátek - popřáli mi snad všichni i téměř neznámí lidé... Můj muž z lázní nikoliv.
Nakonec mi večer poslal sms-ku, že slaví můj svátek ve vinárně.
Přišlo mi to trochu nespravedlivé, že já chystám náš nový domov do stavu, aby se mu v něm po návratu z lázní líbilo a on si vysedává po vinárnách (zcela proti Priessnitzovu duchu).. (Navíc jsem včera odmítla pozvání do vinného sklípku, protože mi to nepřipadalo vůči Jirkovi fér .. on ale takové věci neřeší.. ať udělá cokoli, vždycky je z toho dětsky šťastný a bezelstné se mi s tím svěří. Vždyť i tu svou nevěru mi přinesl přímo do postele.. - Chudinka naše společná kamarádkaneměla, kde spát - a já se vprostřed noci probudila jejich souložením.. přímo vedle mě!!) Když jsem si troufla mu něco v tom smyslu napsat, pro jistotu vypnul telefon...
A jak jsem tam tak stála na židli a myla okno, najednou mě to napadlo: SKOČ!
Přišo mi to sice absurdní, ale zároveň velmi lákavé.. mít už jednou provždy pokoj, nic nemuset, nic necítit... Ale pak jsem zcela srabácky z té židle zase slezla, nalila si do džusu decku bílého rumu, pustila si rádio (ještěže mám rádio a psa - jinak by už bylo dávno po mně) a upadla do bezvědomí, ze kterého jsem se ráno docela normálně probudila...
Přes den to jde, ale s padajícím soumrakem na mě padá chandra, která kulminuje v deset večer, kdy je to téměř k nesnesení..
Už chápu opuštěné ženy alkoholičky, které se pomalu ale jistě upíjejí k smrti...

V KABINETĚ...

25. listopadu 2009 v 14:42 | kukačka
Dnes moje kolegyně na mateřské (po které jsem nastoupila) přišla do kabinetu a jednomu studentovi kritizovala jeho práci slovy: "... ty věty nedávaly hlavu a patu..."
Vyprskla jsem smíchy a hned si vtipný výraz zapsala... Asi si teď o mně myslí, že jsem tichý blázen. Nakonec proč ne - na škole, kdy inventura předmětů v kabinetě probíhá tak, že se podepíše X let starý seznam věcí (jemuž v reálu odpovídá sotva polovina o inventárních číslech nemluvě), a je to!

ZERO

25. listopadu 2009 v 14:38 | kukačka
Tak koukám, že mé včerejší příspěvky pár lidí četlo.. Ale bez odezvy...
Pořád cítím, jak mi nedělá dobře vracet se k nezahojené ráně "komunikačních lásek" svého muže. Tady na jeho blogu na mě číhají ze všech stran - pokrývá přesně to (především pro mě) kritické období, kdy to všechno začalo...
A jak to tedy bylo? No, začalo to vlastně tím, že můj muž se rozhodl přestat pracovat - nejprve "jen tak", pak si své nicnedělání zlegalizoval důchodem. Jeho rozhodnutí jsem respektovala. Bylo evidentní, že překládání a vysedávání u počítače jeho psychice skutečně dobře nedělalo.. Ale z něčeho jsme museli žít.. tak jsem si vzala další úvazek. Kdo někdy učil, ví, že dva učitelské úvazky jsou téměř k nepřežití.. (učila jsem na gymplu a na zdravotní škole a aby se to nepletlo - ještě po celém týdnu - v pátek večer jsem jezdila učit na Novu- to v rámci působení na jazykové škole...)
Ne že bych čekala nějaký vděk, to ne. Toho mě zbavil pan Dr Kobrle, když pronesl památnou větu: "Myslíš, že jsi přišla na svět kvůli tomu, aby ti někdo byl vděčný?" Ale alespoň bych očekávala nějakou účast. Místo toho jsem zpočátku musela ještě venčit psa (i ráno!)..
Můj muž se mezi tím u počítače ještě více uvelebil a z nudy (manželka byla celé dny v práci) si dal pár inzerátů, jak svou nebohou ženu nechce zatěžovat a hledá přítelkyni, které by se mohl svěřit. (Připomíná mi to vraha rodičů,který požaduje u soudu jako polehčující okolnost to, že je sirotek :D)Těch "zachránkyň" se našlo docela dost. A nezralému egu mého muže to zřejmě dělalo dobře.. Za čas začly přicházet poštou hromady dopisů (několik denně - abych nepřeháněla..) Nejdřív jsem se to snažila brát jako neškodnou hru, ale když to trvalo týdny a dopisy chodily za námi dokonce na místo naší (týdenní!!!) dovolené, začalo mě to pomalu ale jistě zneklidňovat. Můj muž nedělal nic jiného než psal dopisy a předčítal mi z nich! Válely se všude doma, otevřené.. Když už tak na kuchyňském stole jeden ležel celý týden - také otevřený, stačilo se jen zastavit a začít číst, ani jsem na něj nemusela sahat, pochopila jsem, že je to výzva..
Ale ne každé výzvě se má vyhovět. Neměla jsem to dělat. Nějaká ubohá žena (a její psychopatické energie se dodnes nemůžu zbavit) se zde vylívala ze svých citů k mému muži, se kterým si už nějakou dobu psala.. (Bohužel nějakým způsobem mému muži učarovala - věděla něco o barvách - a to ho zajímalo a pochlebovat ona umí, což každému chlapovi dělá dobře...)
Prosila jsem svého muže, ať této korespondence zanechá, ale on si svou hračku nedal vzít... Vyhověl mi pouze v tom (a dodnes mi to vyčítá), že svou korespondenci přesunul zpátky na internet. Těch žen je několik, píše si s většinou z nich stále a nechápe, že mi nedělá dobře, když jdu kolem počítače, u kterého sedí a zahlídnu nějaké velmi invenční (ony jsou z toho samozřejmě vedle) milostné oslovení.. Abych se bála přijít domů. Při návratu ze školy jsem poslední dobou jběžela ode dveří bytu rovnou do kuchyně a čekala, až Jirka od počítače vstane, abych nemusela být konfrontována s nějakými dalšími "přítelkyněmi na péru", jak jim vtipně říká. Tvrdí, že skrze ně nachází lásku ke mně, ale je tohle nějaká útěcha? A může to být vůbec pravdaM
Slíbil mi, že se s nimi nebude stýkat osobně, ale vloni na Vánoce chtěl za jednou z nich vyrazit. Prosila jsem ho, ať to nedělá. Tak slíbil, že rok nebude... (Trnu hrůzou, že si vzpomene, že lhůta už téměř vypršela...)
Ale dá se věřit někomu, kdo rukoudáním (před svědkem - naším pschologem) slíbí, že veškerou korespondenci tohoto druhu si bude řešit kdykoli jindy (celé dopoledne bývám ve škole), jen ne když budu doma a pak to při nejbližší příležitosti poruší? A to ještě tak hloupě, že ten mail nechá skliknutý na liště - abych ho opravdu nemohla přehlédnout? (ono totiž nestačí nechodit k počítači, když u něj sedí, i po opuštění kompu mívá pozotvíraná nějaká okna, která rozhodně nepatří mému zraku..) Když jsem se pak začala dovolávat starého hesla, že SLOVO DĚLÁ MUŽE, reagoval hystericky a nakonec vymlátil výplň z pískovaného skla u dveří v kuchyni.. a doteď (je to už tak čtyři pět měsíců) se na mě zlobí, že přece, když něco slíbí, neznamená to, že to STOPROCENTNĚ dodrží...
Jak už jsem psala včera - někdy mi nad ním zůstává rozum stát..
V Anglii prodávají cedulku, na které je napsáno něco v tomto duchu:
BETTER TO LOSE YOUR ONLY LOVE THEN LIVE TILL THE END OF YOUR LIFE WITH PSYCHO
Někdy už mi docházejí síly a říkám si, že je to možná pravda... Ale pořád si říkám, že to něco, co nás drží spolu (ať už je to cokoli), je sakra silná entita... Jsme spolu 30 let, z toho 27 manželé...
Babo raď...