Listopad 2009

CESTOU NA REIKI 2...

30. listopadu 2009 v 13:05 | kukačka
... pár metrů před námi se rozhodl spáchat harakiri holub. Čelně narazil do drátěného plotu a otřesen se zřítil k zemi. Teprve když jsem ho vzala do rukou, všimla jsem si, že má hlubokou ránu na zádech mezi křídly a že nálet do plotu byl zřejmě už jen důsledkem jeho předchozí kolize s kolemjedoucím autobusem.
Chvilku se v mých dlaních zmítal, ale když pochopil, že to s ním myslím dobře, zklidnil se. Zřejmě ucítil, že má prostřednictvím Reiki šanci na záchranu. Přestal zrychleně dýchat a ležel klidně v mých rukou. Byl to hodně zvláštní pocit - směs intenzivní potřeby pomoct mu, bezmezné (a nevím odkud pramenící) lásky k té živoucí bytosti a zoufalé bezmocnosti... Tolik jsem v tu chvíli chtěla umět čarovat a zacelit mu jedním tahem ošklivou rudě tepající ránu mezi křídly a nechat ho letět...
(Zvláštní je, že jsem zrovna šla z oběda, kdy jsem si bez mrknutí oka dala vepřový steak...)
Cítila jsem, jak mi energie Reiki rozpaluje dlaně a proudí do malého zraněného tělíčka. Trvalo to jen pár minut, pak teplo ustalo a já pochopila, že víc už udělat nemůžu. Houloubka jsme uložili ke stromu, dali mu misku s vodou (skleněný svícínek na čajovou svíčku, který jsem měla připravený na večerní intimní chvilku..) a přikryli mu tělíčko staniolem z čokolády. Vypadal trochu nešťastně, zase se mu zrychlil dech - patrně se u mě cítil o něco líp.
Když jsme pak šli stejnou cestou večer, už tam nebyl. Jen o kus dál ležel kus staniolu...
Kdo ví, jak dopadl.

Udělala jsem všechno špatně? Asi určitě (to je přece dokonalá hláška). Ale co jsem měla udělat? Jak by vypadalo ideální řešení?
Zůstat s ním až do jeho konce? Ale co když skutečně měl šanci na přežití? Měla jsem ho odnést na veterinu (byla sobota po poledni a k tomu mimo Prahu)? Vysmáli by se mi? A ještě bych kvůli tomu prošvihla kurs, na který čekám půl roku? Co je pro mě důležitější? Kam až jsem ochotná ve svém altruismu zajít?
Evidentně jen tak daleko, kde ještě nenaráží na potenciální konflikt..
Vychází mi z toho, že jsem pěkný sobec, n´est-ce pas?

HALÓ!!!???

27. listopadu 2009 v 12:05 | kukačka
Teď už je to můj blog, zlatíčka... už máte se svým nostalgickým čtením dva roky starých příspěvků utrum! :D

NAŽIVU

26. listopadu 2009 v 16:02 | kukačka
Včera jsem chtěla skočit z okna..
a píšu o tom sem právě proto, že to bylo kvůli mému muži.. zjednodušeně řečeno...
Měla jsem včera svátek - popřáli mi snad všichni i téměř neznámí lidé... Můj muž z lázní nikoliv.
Nakonec mi večer poslal sms-ku, že slaví můj svátek ve vinárně.
Přišlo mi to trochu nespravedlivé, že já chystám náš nový domov do stavu, aby se mu v něm po návratu z lázní líbilo a on si vysedává po vinárnách (zcela proti Priessnitzovu duchu).. (Navíc jsem včera odmítla pozvání do vinného sklípku, protože mi to nepřipadalo vůči Jirkovi fér .. on ale takové věci neřeší.. ať udělá cokoli, vždycky je z toho dětsky šťastný a bezelstné se mi s tím svěří. Vždyť i tu svou nevěru mi přinesl přímo do postele.. - Chudinka naše společná kamarádkaneměla, kde spát - a já se vprostřed noci probudila jejich souložením.. přímo vedle mě!!) Když jsem si troufla mu něco v tom smyslu napsat, pro jistotu vypnul telefon...
A jak jsem tam tak stála na židli a myla okno, najednou mě to napadlo: SKOČ!
Přišo mi to sice absurdní, ale zároveň velmi lákavé.. mít už jednou provždy pokoj, nic nemuset, nic necítit... Ale pak jsem zcela srabácky z té židle zase slezla, nalila si do džusu decku bílého rumu, pustila si rádio (ještěže mám rádio a psa - jinak by už bylo dávno po mně) a upadla do bezvědomí, ze kterého jsem se ráno docela normálně probudila...
Přes den to jde, ale s padajícím soumrakem na mě padá chandra, která kulminuje v deset večer, kdy je to téměř k nesnesení..
Už chápu opuštěné ženy alkoholičky, které se pomalu ale jistě upíjejí k smrti...

V KABINETĚ...

25. listopadu 2009 v 14:42 | kukačka
Dnes moje kolegyně na mateřské (po které jsem nastoupila) přišla do kabinetu a jednomu studentovi kritizovala jeho práci slovy: "... ty věty nedávaly hlavu a patu..."
Vyprskla jsem smíchy a hned si vtipný výraz zapsala... Asi si teď o mně myslí, že jsem tichý blázen. Nakonec proč ne - na škole, kdy inventura předmětů v kabinetě probíhá tak, že se podepíše X let starý seznam věcí (jemuž v reálu odpovídá sotva polovina o inventárních číslech nemluvě), a je to!

ZERO

25. listopadu 2009 v 14:38 | kukačka
Tak koukám, že mé včerejší příspěvky pár lidí četlo.. Ale bez odezvy...
Pořád cítím, jak mi nedělá dobře vracet se k nezahojené ráně "komunikačních lásek" svého muže. Tady na jeho blogu na mě číhají ze všech stran - pokrývá přesně to (především pro mě) kritické období, kdy to všechno začalo...
A jak to tedy bylo? No, začalo to vlastně tím, že můj muž se rozhodl přestat pracovat - nejprve "jen tak", pak si své nicnedělání zlegalizoval důchodem. Jeho rozhodnutí jsem respektovala. Bylo evidentní, že překládání a vysedávání u počítače jeho psychice skutečně dobře nedělalo.. Ale z něčeho jsme museli žít.. tak jsem si vzala další úvazek. Kdo někdy učil, ví, že dva učitelské úvazky jsou téměř k nepřežití.. (učila jsem na gymplu a na zdravotní škole a aby se to nepletlo - ještě po celém týdnu - v pátek večer jsem jezdila učit na Novu- to v rámci působení na jazykové škole...)
Ne že bych čekala nějaký vděk, to ne. Toho mě zbavil pan Dr Kobrle, když pronesl památnou větu: "Myslíš, že jsi přišla na svět kvůli tomu, aby ti někdo byl vděčný?" Ale alespoň bych očekávala nějakou účast. Místo toho jsem zpočátku musela ještě venčit psa (i ráno!)..
Můj muž se mezi tím u počítače ještě více uvelebil a z nudy (manželka byla celé dny v práci) si dal pár inzerátů, jak svou nebohou ženu nechce zatěžovat a hledá přítelkyni, které by se mohl svěřit. (Připomíná mi to vraha rodičů,který požaduje u soudu jako polehčující okolnost to, že je sirotek :D)Těch "zachránkyň" se našlo docela dost. A nezralému egu mého muže to zřejmě dělalo dobře.. Za čas začly přicházet poštou hromady dopisů (několik denně - abych nepřeháněla..) Nejdřív jsem se to snažila brát jako neškodnou hru, ale když to trvalo týdny a dopisy chodily za námi dokonce na místo naší (týdenní!!!) dovolené, začalo mě to pomalu ale jistě zneklidňovat. Můj muž nedělal nic jiného než psal dopisy a předčítal mi z nich! Válely se všude doma, otevřené.. Když už tak na kuchyňském stole jeden ležel celý týden - také otevřený, stačilo se jen zastavit a začít číst, ani jsem na něj nemusela sahat, pochopila jsem, že je to výzva..
Ale ne každé výzvě se má vyhovět. Neměla jsem to dělat. Nějaká ubohá žena (a její psychopatické energie se dodnes nemůžu zbavit) se zde vylívala ze svých citů k mému muži, se kterým si už nějakou dobu psala.. (Bohužel nějakým způsobem mému muži učarovala - věděla něco o barvách - a to ho zajímalo a pochlebovat ona umí, což každému chlapovi dělá dobře...)
Prosila jsem svého muže, ať této korespondence zanechá, ale on si svou hračku nedal vzít... Vyhověl mi pouze v tom (a dodnes mi to vyčítá), že svou korespondenci přesunul zpátky na internet. Těch žen je několik, píše si s většinou z nich stále a nechápe, že mi nedělá dobře, když jdu kolem počítače, u kterého sedí a zahlídnu nějaké velmi invenční (ony jsou z toho samozřejmě vedle) milostné oslovení.. Abych se bála přijít domů. Při návratu ze školy jsem poslední dobou jběžela ode dveří bytu rovnou do kuchyně a čekala, až Jirka od počítače vstane, abych nemusela být konfrontována s nějakými dalšími "přítelkyněmi na péru", jak jim vtipně říká. Tvrdí, že skrze ně nachází lásku ke mně, ale je tohle nějaká útěcha? A může to být vůbec pravdaM
Slíbil mi, že se s nimi nebude stýkat osobně, ale vloni na Vánoce chtěl za jednou z nich vyrazit. Prosila jsem ho, ať to nedělá. Tak slíbil, že rok nebude... (Trnu hrůzou, že si vzpomene, že lhůta už téměř vypršela...)
Ale dá se věřit někomu, kdo rukoudáním (před svědkem - naším pschologem) slíbí, že veškerou korespondenci tohoto druhu si bude řešit kdykoli jindy (celé dopoledne bývám ve škole), jen ne když budu doma a pak to při nejbližší příležitosti poruší? A to ještě tak hloupě, že ten mail nechá skliknutý na liště - abych ho opravdu nemohla přehlédnout? (ono totiž nestačí nechodit k počítači, když u něj sedí, i po opuštění kompu mívá pozotvíraná nějaká okna, která rozhodně nepatří mému zraku..) Když jsem se pak začala dovolávat starého hesla, že SLOVO DĚLÁ MUŽE, reagoval hystericky a nakonec vymlátil výplň z pískovaného skla u dveří v kuchyni.. a doteď (je to už tak čtyři pět měsíců) se na mě zlobí, že přece, když něco slíbí, neznamená to, že to STOPROCENTNĚ dodrží...
Jak už jsem psala včera - někdy mi nad ním zůstává rozum stát..
V Anglii prodávají cedulku, na které je napsáno něco v tomto duchu:
BETTER TO LOSE YOUR ONLY LOVE THEN LIVE TILL THE END OF YOUR LIFE WITH PSYCHO
Někdy už mi docházejí síly a říkám si, že je to možná pravda... Ale pořád si říkám, že to něco, co nás drží spolu (ať už je to cokoli), je sakra silná entita... Jsme spolu 30 let, z toho 27 manželé...
Babo raď...

ANI TO NETRVALO TAK DLOUHO... :D

24. listopadu 2009 v 13:54 | kukačka
Mám vlastně spoustu času..
manžel Jirka je v lázních, tak se konečně můžu ujmout před několika měsíci předaného žezla...
Není to pro mě úplně lehká situace - buší mi srdce a je mi z toho všelijak... Tento blog a další Jirkovy aktivity tohoto druhu byly totiž zdrojem mé nelibosti a následně předmětem našich domácích potyček. Mám proto obavy převzít tento archiv, jehož obsahu se děsím (nerada bych byla konfrontována s něčím, co nemám vědět) a neumím s ním zacházet.
Jirka si představoval, že sem budu psát svoje reflexe na život s psychotikem...
Ale to bychom museli začít hodně dávno - někdy v roce 1998, a přiznám se, že k tomu se mi už vracet nechce.
Nejsem ani žádný literát, ani jsem ještě nepronikla do struktury blogování, a zřejmě pro to nemám ani potřebné vlohy, takže se zřejmě ztrácí i smysl takového podnikání..
Psala jsem si sice jako dítě deník, ale ne se rizikem, že to bude číst ještě někdo další - potenciálně 15 milionů lidí.. Asi nejsem až takový exhibicionista, protože tohle vědomí mě fakt nerajcuje. Ale nějaká slabá potřeba po nastolení spravedlnosti, či jakési pofidérní rovnováhy tím, že i já - coby manželka "psychotika" (nesnáším tyhle nálepky!) - mám právo se podělit o svoje zkušenosti, ve mně zřejmě je...
Je pravda, že někdy mi zůstává nad Jirkovým uvažováním a chováním rozum stát a hlava to nebere... Možná kdybych věděla, že někdo jiný prožívá podobně horké chvilky se svým protějškem, ulevilo by se mi. A naopak. Možná někomu podobně pomůžu já...
Tak pro dnešek mi to stačilo. Pokud máte někdo pocit, že má cenu v tomto blogu pokračovat, dejte vědět...
Malá perlička: Napadlo by vás, že dospělý chlap potřebuje být na konci víkendu zpátky v lázních za světla a natolik včas, aby stihnul večeři? (Mě ne.) Přitom tvrdí, že mu chybím..
Takový je můj muž! :D

NOVĚ

24. listopadu 2009 v 12:42 | kukačka
Zdědila jsem před pěti měsíci blog po svém muži...
A jelikož jsem tou dobou měla spoustu jiných starostí, šťastně jsem na to zapomněla...
Až teď výzva, že mi bude (už můj) blog zrušen, mě vyburcovala z nečinnosti...

Utíkám učit, ale časem se snad ještě vrátím... Možná za dalších ultimativních pět měsíců... :D