ZERO

25. listopadu 2009 v 14:38 | kukačka
Tak koukám, že mé včerejší příspěvky pár lidí četlo.. Ale bez odezvy...
Pořád cítím, jak mi nedělá dobře vracet se k nezahojené ráně "komunikačních lásek" svého muže. Tady na jeho blogu na mě číhají ze všech stran - pokrývá přesně to (především pro mě) kritické období, kdy to všechno začalo...
A jak to tedy bylo? No, začalo to vlastně tím, že můj muž se rozhodl přestat pracovat - nejprve "jen tak", pak si své nicnedělání zlegalizoval důchodem. Jeho rozhodnutí jsem respektovala. Bylo evidentní, že překládání a vysedávání u počítače jeho psychice skutečně dobře nedělalo.. Ale z něčeho jsme museli žít.. tak jsem si vzala další úvazek. Kdo někdy učil, ví, že dva učitelské úvazky jsou téměř k nepřežití.. (učila jsem na gymplu a na zdravotní škole a aby se to nepletlo - ještě po celém týdnu - v pátek večer jsem jezdila učit na Novu- to v rámci působení na jazykové škole...)
Ne že bych čekala nějaký vděk, to ne. Toho mě zbavil pan Dr Kobrle, když pronesl památnou větu: "Myslíš, že jsi přišla na svět kvůli tomu, aby ti někdo byl vděčný?" Ale alespoň bych očekávala nějakou účast. Místo toho jsem zpočátku musela ještě venčit psa (i ráno!)..
Můj muž se mezi tím u počítače ještě více uvelebil a z nudy (manželka byla celé dny v práci) si dal pár inzerátů, jak svou nebohou ženu nechce zatěžovat a hledá přítelkyni, které by se mohl svěřit. (Připomíná mi to vraha rodičů,který požaduje u soudu jako polehčující okolnost to, že je sirotek :D)Těch "zachránkyň" se našlo docela dost. A nezralému egu mého muže to zřejmě dělalo dobře.. Za čas začly přicházet poštou hromady dopisů (několik denně - abych nepřeháněla..) Nejdřív jsem se to snažila brát jako neškodnou hru, ale když to trvalo týdny a dopisy chodily za námi dokonce na místo naší (týdenní!!!) dovolené, začalo mě to pomalu ale jistě zneklidňovat. Můj muž nedělal nic jiného než psal dopisy a předčítal mi z nich! Válely se všude doma, otevřené.. Když už tak na kuchyňském stole jeden ležel celý týden - také otevřený, stačilo se jen zastavit a začít číst, ani jsem na něj nemusela sahat, pochopila jsem, že je to výzva..
Ale ne každé výzvě se má vyhovět. Neměla jsem to dělat. Nějaká ubohá žena (a její psychopatické energie se dodnes nemůžu zbavit) se zde vylívala ze svých citů k mému muži, se kterým si už nějakou dobu psala.. (Bohužel nějakým způsobem mému muži učarovala - věděla něco o barvách - a to ho zajímalo a pochlebovat ona umí, což každému chlapovi dělá dobře...)
Prosila jsem svého muže, ať této korespondence zanechá, ale on si svou hračku nedal vzít... Vyhověl mi pouze v tom (a dodnes mi to vyčítá), že svou korespondenci přesunul zpátky na internet. Těch žen je několik, píše si s většinou z nich stále a nechápe, že mi nedělá dobře, když jdu kolem počítače, u kterého sedí a zahlídnu nějaké velmi invenční (ony jsou z toho samozřejmě vedle) milostné oslovení.. Abych se bála přijít domů. Při návratu ze školy jsem poslední dobou jběžela ode dveří bytu rovnou do kuchyně a čekala, až Jirka od počítače vstane, abych nemusela být konfrontována s nějakými dalšími "přítelkyněmi na péru", jak jim vtipně říká. Tvrdí, že skrze ně nachází lásku ke mně, ale je tohle nějaká útěcha? A může to být vůbec pravdaM
Slíbil mi, že se s nimi nebude stýkat osobně, ale vloni na Vánoce chtěl za jednou z nich vyrazit. Prosila jsem ho, ať to nedělá. Tak slíbil, že rok nebude... (Trnu hrůzou, že si vzpomene, že lhůta už téměř vypršela...)
Ale dá se věřit někomu, kdo rukoudáním (před svědkem - naším pschologem) slíbí, že veškerou korespondenci tohoto druhu si bude řešit kdykoli jindy (celé dopoledne bývám ve škole), jen ne když budu doma a pak to při nejbližší příležitosti poruší? A to ještě tak hloupě, že ten mail nechá skliknutý na liště - abych ho opravdu nemohla přehlédnout? (ono totiž nestačí nechodit k počítači, když u něj sedí, i po opuštění kompu mívá pozotvíraná nějaká okna, která rozhodně nepatří mému zraku..) Když jsem se pak začala dovolávat starého hesla, že SLOVO DĚLÁ MUŽE, reagoval hystericky a nakonec vymlátil výplň z pískovaného skla u dveří v kuchyni.. a doteď (je to už tak čtyři pět měsíců) se na mě zlobí, že přece, když něco slíbí, neznamená to, že to STOPROCENTNĚ dodrží...
Jak už jsem psala včera - někdy mi nad ním zůstává rozum stát..
V Anglii prodávají cedulku, na které je napsáno něco v tomto duchu:
BETTER TO LOSE YOUR ONLY LOVE THEN LIVE TILL THE END OF YOUR LIFE WITH PSYCHO
Někdy už mi docházejí síly a říkám si, že je to možná pravda... Ale pořád si říkám, že to něco, co nás drží spolu (ať už je to cokoli), je sakra silná entita... Jsme spolu 30 let, z toho 27 manželé...
Babo raď...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jiribryan | 10. prosince 2009 v 13:13 | Reagovat

Vzhledem k tomu, že jsem tak trochu i baba, radím: běž za svým srdcem, děvče. (A skoro by se mi líbilo zvolat: TÁHNI!, jenže to bys mne pak možná vláčela notný kus cesty za sebou.) Netvrdím, že jsem kdovíjak rozumný, kdovíjak soběstačný a kdovíjak úchvatný, to bych ten ID asi nedostal. A určitě nejsem jediný "chlap" na světě. No ni?

2 jiribryan | 10. prosince 2009 v 13:16 | Reagovat

P.S. A jenom na okraj, bych dostál své "chlapské" ješitnosti. To, že jsem se rozhodl programově nepracovat, ještě dlouho (praktiocky až do ľetošního března) neznamenalo, že jsem skutečně nevydělával nějaké ty chechtáky. Akorát čím dál tím míň, jak mi to čím dál tím víc drhlo. Se dvěma (formálně) dospělými synky na krku...

3 jiribryan | 14. prosince 2009 v 9:50 | Reagovat

[1]: Před kým si myslíš že se vytahuješ?
Je to poměrně ubohé, dle mého soudu.
A ani mi nepřipadá vtipné dělat si z blogu prostor pro (opětovné) vyříkávání věcí, které jsme si už stokrát řekli...

4 kateřina bryanová | 14. prosince 2009 v 9:54 | Reagovat

autorství předchozího komentáře patří mně

5 ejirek | E-mail | 25. září 2012 v 13:49 | Reagovat

..řekli neřekli.. (jako by to pořád nebylo nic platné; ale stejně: lepší se to těmi společně protrpěnými lety, pomalu, ale jistě; jen si toho víc všímat)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.