Prosinec 2009

DALŠÍ NA PÉRU...

14. prosince 2009 v 10:53 | kukačka
Tak můj muž má novou přítelkyni "na péru", pořídil si ji v lázních (což se dalo předpokládat)...
Nevím, proč nechápe, jak strašně mě uráží jeho cukrování s těmito ženami.. Ať už je to slabomyslné (nebo možná jen pubertální?) sms-kové žvatlání o tom, zda tam či onde zrovna prší nebo sněží (zvláštní je, že jinak je můj muž lakomý na každou sms-ku) nebo e-mailové oslovování invenčními zdrobnělinami (např.: "hrníčku" ?!?)...
Tvrdí, že nejde o žádné erotické vztahy. Jsou podle něj buď ryze sourozeneckého nebo přátelského charakteru (t.j.: zájem o to, kam se bude ona dotyčná osoba dále vyvíjet...?!).
Nevím, proč to dělá... podle mého soudu, to nejsou vztahy přátelské - soudě podle hysterických reakcí těch žen, se kterými jsem měla tu "čest" komunikovat. Vytvořily si na mém muži - zachránci, který je zřejmě jako jediná bytost na světě chápe - závislost a drží se ho zuby nehty...

Inu, není nad virtuální vztahy... (Můj muž by tuto větu jistě komentoval tím, že anglické "virtual" znamená "skutečný", ale kam bychom se tím zase dostali...)

SBOHEM, SPÁNKU... II

9. prosince 2009 v 11:48 | kukačka
Dnes to nebylo o nic lepší... krátce po půlnoci mě vzbudilo zapípání Jirkova mobilu. Právě se rozhodl napsat sms-ku jednomu našemu společnému známému, který ho předchozí odpoledne nevybíravým způsobem poslal do...
Nezbylo mi nic jiného než pochopit, že to opravdu nemohlo počkat.
Tím však dnešní spánkově deficitní martyrium teprve začalo... Po chvíli se totiž Jirka zvedl a přesunul k počítači do předsíně. Hučení nastartovaného stroje ke mně kupodivu nedoléhalo, ale přes tenkou stěnu jsem slyšela každé klapnutí na klávesníci (až do pěti do rána!!!). A že Jirka umí mydlit do písmenek - to není žádné jemné hlazeníčko...
Kdysi (ještě před přestěhováním) jsme měli stanovená "počítačová pravidla" (Jirka je sám vymyslel), která striktně zakazovala používání počítače po jedenácté hodině večerní a celou neděli, kdy byl takzvaný "nedělní klid"... Když jsem se svého muže ptala, proč je už nedodržuje, poradil mi, ať si raději pořeším svou nespavost a jeho do toho netahám. On že mi prý taky nevyčítal, když děti (naše společné) v noci "řvaly" (to je citace).
...
A že jeho psaní nepočká. Když jsem se mu pokoušela navrhnout méně invazivní metodu zaznamenávání textu (třeba tužkou na papír), řekl, že se mu nechce to pak přepisovat. A prý ne z lenosti ale z neochoty...
Zřejmě z neochoty tolerovat ještě někoho jiného, než je on sám.
Jsem zvědavá, jak se vyloupne dnešní noc. Dvě noci ponocování za sebou jsem kdysi zvládala s přehledem. Dnes už mi to tolik nejde. Ale tři?

To je zkrátka daň za prázdniny (mně vánoční začínají už 19.12.:D) - ve školství není šance "dát si voraz" nebo si chvilku schrupnout s čelem na stole...

SBOHEM, SPÁNKU...

9. prosince 2009 v 9:50 | kukačka
Křus.. křus.. křus.. rozléhalo včera ve tři ráno naším čerstvě obývaným dvoupokojákem v bytovce na Ostrovní ulici.. znělo to jako by početná vojenská rota sešlapávala PET láhve po třídenním nealkoholickém večírku... Šla jsem se podívat po zdroji toho zvuku.
Původcem byl můj muž, který se právě v tuto nekřesťanskou hodinu (ví vůbec někdo, proč se tenhle výraz používá?) rozhodl zprovoznit náš dosud zabalený počítač. A ten zvuk byl zvuk trhající se igelitové fólie...
Probralo mě to dokonale. Usnula jsem až k ránu a nebýt hrozného snu (moje švagrová pokousala našeho mladšího synka!!!), byl by to můj první pozdní příchod, neb budík jsem suše ignorovala...

PRVNÍ KYTKY...

8. prosince 2009 v 9:11 | kukačka
Včera jsem dostala od svého muže první květinu v "novém" bytě.. Prý jako výraz díků za to, jak (ještě ne až tak moc hystericky) jsem zvládla kruté období jeho lázní a dokázala byt jakžtakž uvést do obyvatelné (a dle mého skormného soudu dokonce útulné) podoby...
Měla jsem radost, i když květinou byla "hřbitovní" chryzantéma - nicméně bílá a svázaná spíš svatebně (s bílou mašlí)...
Pohoda mě přešla, když mému muži co chvíli pípal mobil... zná spoustu Jitek (včetně své vlastní nevlastní sestry) a jedna z nich patří k jeho "přítelkyním na péru", kterým věnuje tolik času a s nimiž si tak dobře rozumí (to taky nechápu - nikdy je neviděl a nemůže vědět, co z toho, co mu o sobě napsaly, jsou vyložené lži nebo v lepším případě jemné stylizace)...
Zvláštní je, že mně k svátku, který jsem měla před necelými čtrnácti dny, nepopřál... Zapomněl... Jitkám se zapomenout nedá, že - jsou vždycky na Mikuláše...
Už léta mám pocit, že všem, kteří nejsou z nejbližšího kruhu jeho vlastní rodiny (synek Mikuláš měl taky svátek, a přestože si na něj vzpomněl - při řinčení řetězů se nedá nevzpomenout - přání mu neposlal), věnuje daleko víc pozornosti než vlastní rodině.. Zhusta se to projevuje i tím, že "jim" dává dárky a "nám" ne... Samozřejmě, že o dárky jako takové vůbec nejde (aspoň mně ne), ale o tu citovou investici. Nestojíme mu za to? Nebo právě proto, že jsme jeho nejbližší, je pro něj těžké pro nás něco "vymyslet"?
Spíš si myslím, že se ani nesnaží... Má nás "jisté", proč by s námi měl hrát hru na obdarovávání?
Opravdu nevím, přestože se na to léta snažím přijít a celá ta léta se to stává zdrojem různých třenic...
Jakkoli je to nepříjemné, pořád je to slabý čajíček proti tomu, když dárek, který jsem mu s láskou vybírala, dá někomu jinému (jiné ženě) nebo ho za něco vymění...
Není to spíš dětinské?